Dům z kostí

Mnoho-kolejka v hlavě

Dnešní doba je uspěchaná – rychlé otázky, rychlé odpovědi, rychlé reakce. Jenže v té rychlosti jsou rozdíly mezi lidmi mnohem viditelnější, někdy až nepříjemně zdůrazňované.

Moje hlava funguje jako nádraží v plném provozu. Každá otázka je vlak a každá odpověď má svoji kolej.
Běžný člověk má jednu nebo dvě koleje – vlak projede rychle a je hotovo.
Já mám desítky kolejí – a než vyberu tu správnou, všechny vlaky mezitím troubí a chtějí přednost.

Nedávno jsem četla příspěvek o „pomalém zpracování“ u autistů – že potřebují víc času na odpověď. Příspěvek byl mile napsaný, s výzvou k trpělivosti, ale realita je složitější: nejde o pomalost, ale o to, že zpracováváme mnohem víc možností, hlouběji a z různých úhlů pohledu.

Vy máte jednu odpověď.
My jich máme třeba dvacet – a ještě navíc přemýšlíme, která je ta „správná“, která potěší, nebo která bude mít nejmenší negativní dopad.

Většině lidí stačí říct „ano“ nebo „ne“.
My ale máme v hlavě i „proč“, „co kdyby“, „možná“ a „co se stane, když řeknu ano nebo ne“.
Často také řešíme samotnou formulaci otázky – některé totiž vůbec nejdou zodpovědět dvěma možnostmi, nebo jim nerozumíme, protože chybí kontext.

A když na nás někdo pospíchá, směje se, nebo má hloupé poznámky, jen to zhorší.
Je to, jako kdyby na nádraží někdo vypustil medvěda – všechny vlaky zastaví, lidé zmatečně pobíhají a celý systém se přepne do režimu „útěk, nebo boj“.

Víte proč? Protože cítíme – a cítíme hodně.
Na nás doléhá vaše nervozita, tlak na čas, tón hlasu, výraz obličeje, drobné pohyby, neklidné kroky.
Cítíme i to, když sami nejste v pohodě – a náš mozek to okamžitě začne vyhodnocovat. Přidá to na koleje další vlaky s otázkami: „Proč pospíchá?“ „Stalo se něco?“ „Udělala jsem chybu?“ „Mám změnit odpověď?“

Do toho vnímáme i fyzické podněty – hluk, světlo, pachy, pohyb lidí okolo. I drobnost, jako štěkající pes nebo kokrhající kohout venku, dokáže zpomalit zpracování. A pokud na nás navíc upřeně hledí skupina lidí, stres se násobí.
 

Takže zatímco běžný člověk v klidu projede z bodu A do bodu B, my se snažíme řídit desítky vlaků najednou, z nichž každý má jinou rychlost, jiný cíl a některé se navíc snaží vyhnout medvědovi.

Rada pro komunikaci:  Dejte nám čas se zamyslet. Klidně se zeptejte, jestli otázce plně rozumíme – často totiž není přesně specifikovaná a my řešíme, jak jste ji vlastně mysleli. A někdy je nám trapné ptát se znovu. Jasnost a trpělivost dělají zázraky.

JAK TO VIDÍ VĚDA (PRACUJI NA TOM)

PŘÍKLAD Z PRAXE

Autor: Sarethdark