Dům z kostí

Děkuji  Nameless Freedom
....

Červ vs. vlk 

Část 1/2

Mé poslední příspěvky nasvědčují těžším chvilkám. Bez těžkých ale není lehčích.

Poslední dobou jsem stál tváří v tvář realitě a přiznání, že duchovno, které praktikuji a věřím mu, je jen maska. Slepě jsem následoval prvního člověka, který mi řekl, že mám dar. Ne, že jsem nemocný a k ničemu, nebo nemocný ale i tak tě milujeme, ale jsi zdravý a vážím si tě. Duchovno jsem papouškoval dlouhé roky, aniž bych podle něho žil. Upřímně jsem ho začal praktikovat až zhruba před rokem, a jsem přesvědčen, že to, co vám celou dobu říkám, je upřímné, a stojím si za tím.

Nemám rád, když někdo předává jen nějaké „kecy“. Třeba hlásám „Stín je jen iluze v nekonečném světle mé duše“, no jo, ale mám život s prominutím na hovno, piju alkohol, nemám práci a strašně řeším svoje ego, takže se schovám za ezo a je mi dobře. Já si klidně posypu popel na hlavu, rád budu čelit nějaké kritice a učím se sebereflexi, a hlavně chci předat jen to upřímné.

 Co si představíte pod pojmem „duševní červ“? Nevím, zda je nějaký oficiální pojem, ale já tak říkám prostě parazitické energii v nás, která nám vnucuje zlé, sebekritické a poraženecké myšlení. Pomalu tráví a rozkládá naši mysl, a s ní všechno, co milujeme. Červ je parazit. Není to žádné naše zraněné dítě, se kterým je třeba se smířit. Je to hnusná odporná entita, kterou je potřeba zlikvidovat a zabránit, aby se množila. Zraněné dítě je část naší osobnosti, a pokud je zraněná, nedokáže se „červům“ bránit, ale není to ono.

Já s červem žiju celý život. Ten původní ve mně hlodal dlouhých 23 let. Kdykoliv dosáhnu jakéhokoliv úspěchu, všechno si hned sabotuju. Takže se nepodařilo vlastně nikdy nic, spíš jenom přežívat. Teď mi 3 nebo 4 měsíce mlčel, a já mezi tím stačil vybudovat pevnost. Jenže začal znova hlodat a za 2 měsíce jeho působení se mi pevnost začala bortit. Chvíli to vypadalo, že z ní zbydou za chvilku jen trosky, moje sny budou v háji. Pevnost se mi otřásla „podrazem“ od blízké osoby, a následně se málem zbortila na nevydařeném natáčení, kdy jsem si klasicky výtku od našeho koordinátora vzal velmi osobně a začal rozkladný proces, který mě za 4 dny dovedl do stavu, který už se blížil v podstatě mým starším depresivním epizodám.

 Jenže tam se to zlomilo. Došel jsem k přiznání, že duchovno byla maska, kterou jsem si nasazoval, doopravdy to není to, kým chci být. To, jaký chci být, vidíte na mých fotkách. Já miluju akci, adrenalin, pohyb, nejsem typ, co si sedne s knížkou o duchovním rozvoji a bude meditovat. Já jsem bojovník! Ale ne silácký typ. Bojovník se srdcem. Neublížil bych. Ale mám rád sílu. Kašlu na to, jestli to je ego nebo ne, já to miluju, je to součástí mojí image, mojí osobnosti, stejně jako určitá část duchovna a láska. Láska k mojí rodině, přátelům, k životu…

V ten den se zlomila ještě jedna věc. Identifikoval jsem ty parazitické myšlenky v mé hlavě, došel k tomu, že opravdu nejde o můj vnitřní hlas, a označil je jako červa. Rodinu jsem požádal o podporu a spoustu věcí jsme si vyříkali. A zahájil kroky k likvidaci červa, vlk začal pomalu vstávat. Vlk je má pravá podstata. Nikým nesvázaný, bezejmenný, toulavý, silný, divoký. A také laskavý. Viděli jste vlčí štěňata a jejich mámu? Kolik té lásky mezi sebou mají? Vlci jsou nádherná stvoření, ne vraždící monstra, jak si je vykreslujeme. A stejně si vykreslujeme lidi, co nejdou s davem, ale proti proudu. Lidi, co se odmítají pořád podvolovat, nemusí nikam patřit a k tomu jsou silní – také je máme ve společnosti jako jakási monstra.

Mě dali nálepku Aspergerův syndrom a začalo zašlapávání. Nevím, jestli ho mám. Některé věci jdou naprosto proti tomu… ale důležité je to ušlapávání. Protože, pokud toto skutečně mám, jsem nebezpečný. Lidi s Aspergerem, pokud jsou v pohodě sami se sebou, mají obrovský zápal do věcí, které milují. A tím samozřejmě začnou velmi rychle vynikat a jsou pro druhé hrozbou. Mají kolem sebe víc prostoru, rostou rychle a nepotřebují dav. A co uděláme? Ušlapeme… jako mě celý život. Ušlapat na jejich slabinách – donutit je připadat si slabí, protože my takoví máme sklony k těmhle „červům“. A nutit je splynout s davem.
Červ umírá, rodí se vlk. Vlk, který už se ušlapávat nenechá. Vlk, který jméno ztratil, aby si vybral nové…

Nameless Freedom se rodí, stává se silnějším i laskavějším.

Část 2/2
V předchozí části jsem psal o maskách, o tom, co je „duševní červ“ a nálepkách. Teď se pojďme podívat, jak boj s tím červem vypadal.

Tahle parazitická struktura je opravdu jako červ. Nejde ji dost možná zničit úplně navždy, že se už nevrátí, ale jde jí oslabit. On červ totiž klade vejce. Jeden umře, a vylíhne se další. Jenže bude slabší, lépe rozpoznatelný a víme už, jak na něj.

Ta pramáti všech červů existovala skoro 23 let. Bez jediné pauzy, sebekritické a destruktivní myšlení mě provází od doby, co si pamatuju, už jako malé dítě jsem byl strašně nešťastný a nenáviděl jsem se, že něco neumím, třeba kreslit. Ani na chvíli mi ten červ nedal pokoj.

 Kde začala smrt té pramáti červů? V totálním povozu hnoje. Začneme od roku 2021. Měl jsem nevydařený pokus o sebevraždu, řešil jsem hodně deprese. Někdo ze starších, možná to byla moje starší sestra, mi řekli: „Vždyť jsi na začátku. Počkej až budeš mít po té škole, hele až ti bude tak 23, bude to úplně jiný…“ „Až mi bude 23? To už budu v urně a bude mi dobře“ řekl jsem. Dal jsem si čas. Počkám, odejdu ze školy, protože takhle studovat stejně nemá cenu, a zkusím pracovat... a prostě až přijde čas, v roce 2025, pokud to pořád nebude dobrý, půjdu do hor umrznout. To je prý jako usnout. Já dlouho cítil, že moje úloha skončila. Šlo mi hlavně o sestru – pomoct jí, aby se měla lépe než já. A ta je teď už dospělá, vyrostla z ní šikovná a krásná holka. Mamka to s ní zvládne, a prostě to holt skončí, i když jsem věděl že pro holky to bude strašně těžké. Ale žít bez smyslu? Jenom proto, aby se někdo netrápil? V létě 2024 jsem byl stále odhodlaný k tomu to udělat.

Jenže pak se to začalo otáčet. Najednou mezi listopadem a lednem se začalo jakoby dařit, duchovno se prvně začalo stávat upřímným a život začal mít nějaký smysl. A zajímavé, že v zimě, protože to byla první zima, která byla „v pohodě“. Pro mě zimy byly vždy nesnesitelné. Přišla tak ta doba, kdy jsem to měl v plánu ukončit, a přišly tuhé mrazy. Ségru napadlo jet na Rolavu v Krušných horách, kam roky chodíme na urbex. Padaly tam nejnižší teploty v Česku a ona chtěla zažít fakt pravou zimu. Bylo krásných 26 pod nulou. Dali jsme naší LARP hru, mimochodem jedna z nejlepších. Ve zkratce, byli jsme na cestě k severnímu pólu, kde je magnetická hora a u ní skoro nekonečné planiny magických kamenů. Po 77. rovnoběžce se ale táhne Zeď, která brání se tam dostat, umožní to jen nejčistší duši. Zeď není fyzická, ale je to hluboký les, kde jsou „zlí“ duchové, co přehrávají té osobě její nejtemnější obavy. A každý tam podlehne a umrzne. A moje postava a postava mojí sestry prošly. Ta hra byla tak silná, že jsem tu magnetickou horu normálně viděl. A tam ten červ umřel. Odešel. Najednou jsem přestal cítit vazbu k původnímu jménu, které jsem si nakonec teď v srpnu změnil, a tam se objevil ten sen jít k policii. Najednou život začal mít smysl.

Dochází mi, já si to naplánoval. Až to ztratí smysl, půjdu do hor umrznout. A až mi bude 23, to už budu v urně, a bude mi dobře. No jo, ale URNA je zkratka Útvaru rychlého nasazení, nejelitnější složky policie. A my je u filmu děláme. Není náhoda, že právě datum tohoto prozření na Rolavě jsem si dal jako služební číslo k filmu… Došlo ke smrti hlavního červa, kompletního restartu a začátku nového života. Skončil tam i Karel, a zrodil se Bezejmenný, který si později vybral jméno Lukáš.

 Červ mlčel dlouhé tři měsíce. Za tu dobu jsem díky správné vizualizaci dosáhl všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout, bez parazitických myšlenek, které by mi to sabotovaly.

Jenže jak jsem říkal, červi kladou vejce. A jedno se prostě časem vylíhlo. Jeho jed mi voněl domovem, jsem na jeho trávení zvyklý, a tak jsem ho nechal znovu se zabydlet. Od května mi síly permanentně ubývaly. Čím dál častěji jsem se uchyloval k sebekritice, a to naprosto zbytečné, až se mi moje sny a plány začaly znovu bortit.

Pak ale přišel zlom, kdy jsem červa i jeho jed odhalil a začal ho ničit. Ničí ho síla. Výstup z komfortní zóny, čím více, tím lépe. A ničí ho sebedůvěra. Červ má rád klídek, rutinu, teplé místo, kde si může v klidu hlodat.

 Kdo červa nejvíc pomohl zlomit, byl právě někdo, kdo mě tolik ještě nezná, náš koordinátor od filmu. Aktivoval mi ho plnou silou na tom nevydařeném natáčení minulý týden, já si totiž jeho výtku vzal tak osobně, až jsem se z toho postupně začal hroutit, ale to mě donutilo shodit masky a díky tomu jsem vlastně červa odhalil. A byl to on, kdo ho i zabil. O týden později jsem mu řekl s velkým sebezapřením, že mám Aspergerův syndrom. A on řekl, ať to už neříkám, že nemám. On takové lidi prý zná a já mezi ně nepatřím. Já si jenom musím víc důvěřovat. Odhalil, že to byl asi nějaký otřes v mém dětství (já mu o dětství neříkal) a otočil list – řekl, ať zkusím jít k policii v reálu. Že na to mám. Tohle toho červa prostě zabilo. To byla taková dávka sebevědomí, že to nepřežil.

Ne, k policii nepůjdu, ale ne proto, že na to nemám, ale proto, že se nechci vzdát svobody a někde se uvázat.

 A červ skončil, a já ho šel ještě „dodělat“. Ve středu jsem šel na náročnější airsoftovou akci a tam si to parádně užil, navíc se mi i docela dařilo, takže jsem jel domů s naprosto blaženým pocitem, a na čtvrtek skočilo neplánované natáčení, kdy jsem se měl jít jenom podívat, jak kluci dělají zásahovku. Skončilo to tak, že jsem jí dělal taky, nezatýkal jsem, ale hlídal dveře, jsem tam jenom na pozadí, ale i tak… když jsem viděl to video, tak vypadám dost přesvědčivě. Držím s kluky krok, nenechávám tam rozestupy… a pak jsem ještě dělal policejního technika a sbíral důkazy. Byla z toho 12hodinová směna. A byly chvíle, kdy jsem něco pokazil. Jenže jsem se dokázal ozvat, ne jenom omluvit se a zalézt, ale říct si „no jo, ale jak to mám dělat, takhle to nejde, já tu nemůžu 30 sekund jen tak stát a ten důkaz si prohlížet, protože to bude vypadat hrozně nepřirozeně“. No a trochu jsme to pozměnili… Víte, tohle bylo poprvé. Já jsem typická „internetová čivava“, když jsem za obrazovkou, vystupuju docela sebevědomě, ale v reálu? Vždycky zalezu pod stůl a klepu se. A tohle bylo úplně poprvé co se to povedlo! A kluci se mi trochu smáli, že jsem byl docela rozklepaný, když jsme měli jeden po druhém zařvat něco jak zásahovka (nahrávali zvuky), a já pronesl „Ježiši co? Já tu jenom hlídám dveře, jsem tu prvně…“ a pak nezařval dost silně. Byl jsem jim asi trochu pro smích, ale upřímně jsem se tomu s nima zasmál, ještě jsem říkal: „To nebylo dost? Já málem vykašlal hlasivky.“ A kluci: „No jo, to je normální, trénuj si doma před zrcadlem“. A co je pro mě další výhra, mě se někdo smál, a já se nerozložil. To je taky poprvé.

Byly chvilky, které byly dost nudné, dost jsme čekali, ale pak byly momenty, na které nezapomenu. Krom těhlech dvou třeba to, jak jsem jel ze základny na plac v komplet výstroji zásahovky, 7 km přes Litoměřice. Ty lidi tak koukali. A koukali na nás i v té restauraci. A taky jsem vezl pak na základnu reálného člena zásahové jednotky. Normálně, to moje auto je teď vysvěcené…

A věřím, že takových zážitků bude spousta.

 Vlk se probudil, skončilo moje sebemrskání za všechno, skončilo to podvolování se každému.

Je červ opravdu mrtvý? Ano, pramáti už není. Tahle larva teď taky skončila. Ale objeví se vajíčka. Nepřestane útočit. Důležité je naučit se ten jed rozpoznat včas, a vědět, co to je.

 Závěrem, čekají mě těžké týdny a měsíce. Na natáčení začínám, všichni to dělají roky a jsou lepší než já… ale co na tom? Já to sakra dám! Dostal jsem se tak daleko, a je to otázka cviku. S každým natáčením jsem přirozenější, lepší, a to samé na airsoftu. Jo, mám na to! Je to moje cesta a já si na ní zvyknu. Zkušenosti jsou nepředatelné, ale zároveň získatelné, a že já jich mám málo? No a co! Nejsem úplný vlk, spíš takové štěně, ale já vyrostu. Chce to jenom čas.

 Díky za pozornost v dnešním obzvlášť dlouhém příspěvku, ale moc rád to s vámi sdílím. A je to pro mě další záchytný bod, tohle si přečtu, až se další červ bude zas o něco pokoušet.

Mějte se krásně

S vděčností a světlem na cestu,
Nameless Freedom (pseudonym) • Svobodná cesta